Recepisy - Články

Jáhly ala kuskus

Sun, 29 Apr 2012 12:14:13 +0200

Pod tímto videem je anketa, pokud se Vám bude chtít, tak hlasujte. Děkuji

Pepř (Piper nigrum)

Sun, 29 Apr 2012 12:01:31 +0200

"Pepřovník černý"
Pepř jsou bobule stále zelené popínavé rostliny z čeledi pepřovitých. Divoce rostoucí rostlina dorůstá do délky až 9 m. Asi po osmi letech dosáhne pepřovník své plné zralosti a od tohoto okamžiku plodí bobule po dobu asi 20 let.
Dnes je pepř stále nejdůležitější koření a činí 30 % světového obchodu s kořením. Ze stejného druhu pepřovníku černého se v různých fázích zralosti bobulí sklízejí hned tři obchodní skupiny pepřů - pepř bílý, pepř černý a pepř zelený. Pepř červený nepatří k pravým druhům pepře, pochází z brazilského pepřovníku rozšířeného v celé Jižní Americe. Jeho chuť je spíše nasládlá, aromaticky kořenitá a lehce ostrá. Jako koření se užívají plody nakládané, sušené a mleté.
Domovem pepře jsou indické monzunové lesy. Dnes jsou nejvýznamnějšími pěstitelskými zeměmi Indie, Indonésie, Malajsie a Brazílie.
Účinné látky pepřovníku černého podporují látkovou výměnu a trávení, neboť povzbuzuje slinění a tvorbu žaludečních šťáv. Díku tomu povzbuzuje chuť k jídlu a pomáhá proti nadýmání. Kromě toho pepř také stimuluje srdeční činnost.

Černý pepř se získává sklizní nedozrálých bobulí. Otrhané bobule se rozprostírají na slunci k sušení, suší se asi 10 dní. Po usušení mají bobule pepřovníku svraštělý povrch a hnědočernou až černou barvu. Někdy se nezralé bobulky nakládají do octa či solného nálevu a nazývají se zelený pepř (ten je určen pro labužníky).

Bílý pepř - sklízí se zcela zralé bobule, kdy se vnější dužnatá slupka snadno odděluje od bílého středu. Po namočení se vnější vrstva odstraní drcením a třením, bílé zrno se znovu suší a jeho konečná barva je žlutošedá. Chuť a vůně bílého pepře je daleko jemnější, než je tomu u pepře černého.

Užití v kuchyni:

Pepř téměř nevoní a má peprnou chuť, čímž je myšlena aromatická ostrost a lehká palčivost.
Pepř - celý nebo drcený či mletý - je u nás nejčastější kuchyňské koření.
Koření vlastně všechny pikantní pokrmy. Labužníci koření vždy jen čerstvě umletým pepřem, neboť tak vynikne nejen ostrá chuť, ale také příjemné aroma. Užívá se především ve slané kuchyni - polévky všeho druhu, masitá jídla, omáčky, saláty, vaječné a bramborové pokrmy. Zeleným pepřem se navíc ochucují také sladké dezerty, např. ovocné saláty, jahody.

Rozmarýna lékařská (Rosmarinus officinalis)

Sun, 29 Apr 2012 11:50:15 +0200

Rozmarýna je vytrvalý, bohatě větvený, neopadavý polokeř, vysoký 90-180 cm, původem ve Středozemí.

Má ráda slunné polohy, chráněné před studenými větry, a vápenaté lehké půdy. Často roste v křovinatých pobřežních porostech kolem Středozemního moře.

Rozmarýna má přímý nebo vystoupavý čtyřhraný stonek, který druhým rokem dřevnatí. Přisedlé kožovité listy jsou čárkovité. Na líci jsou leskle tmavozelené, na rubu běloplstnaté.

Květy jsou nejčastěji fialové nebo bledě modré, ale u některých forem mohou být i růřové nebo bílé.

Tradice:

Rodové jméno "Rosmarinus" pochází z latinského "ros maris" neboli mořská růže, protože rozmarýně se dobře daří na skalnatých mořských pobřežích. Druhové jméno "officinalis" vyjadřuje skutečnost, že rozmarýna byla pro své léčivé vlastnosti na uznávaném seznamu léčiv. Staré francouzské jméno rozmarýny "incensier" ukazuje na její používání v kadidlech, určených k exorcismu (obřad při kterém se vymítá ďábel).

Kdysi se věřilo, že rozmarýna posiluje činost mozku a zlepšuje paměť. Studenti ve starém Řecku a Římě nosili rozmarýnový věnec, aby si lépe zapamatovali učební látku.

Existuje pověst, která vysvětluje, proč rozmarýna roste na pobřežních skalách. Divá žena z Etny prý uvrhla na ostrov prokletí žárlivosti. Kletba zahubila veškerou lásku a pohodu, která zde dříve panovala, a způsobila, že všude vyrostl blín, rulík a mandragora. Kořeny těchto rostlin sahaly tak hluboko, že země plodila jen samé zlo. Lidé kolem Etny propadli zoufalství a beznaději. Dokonce i okolní moře se rozbouřilo zlostí nad tím, co nastalo a jeho vlny bičovaly pobřeží. Když poslední vlna dopadla na zem a voda se vracela zpět k moři, strhla s sebou mladou dívku. Když dívka padala do moře volala : "vzpomínejte! vzpomínejte!" A všude tam, kde se její ruce zoufale chytaly skal, vyrostly líbezné keříky rozmarýny.

Římané přivezli rozmarýnu do Británie, kde se nejdříve používala v kuchyni, ale zmínka o ní je už v anglosaském herbáři z 11. století. Rozmarýna se považovala za ochranu i lék proti mnoha nemocem. Ve středověku byla rozmarýna oblíbenou bylinou, která se rozhazovala v místnostech, zvláště u soudního dvora, kde údajně chránila zůčastněné proti skvrnitému tyfu.V Itálii a Španělsku věřili, že rozmarýna chrání proti zlým duchům.

V květomluvě rozmarýna vyjadřuje věrnost, lásku, vzpomínky a přátelství. Dávala se také do souvislosti s narozením dítěte a při křtu někdy sloužila k zamíchání poháru. Řekové a Římané věřili, že rozmarýna symbolizuje lásku a smrt.

Léčivé vlastnosti:

Nálev se může použít při léčbě deprese, nespavosti, úzkosti, nervových migrén, revmatických bolestí a jiných bolestí kloubů. Čaj můžete pít denně jako povzbuzující nápoj. Je také dobrým antiseptickým kloktadlem a ústní vodou. Zevně se používá k hojení ran, pohmožděnin a namožení svalů. Podporuje krevní oběh a zmírňuje bolest.

Užití v kuchyni:

Rozmarýna chutná pryskyřičnatě a kořenitě, čerstvá voní hodně aromaticky.
Sušená je trochu hořká a trpká, dávkujte ji proto opatrně.
Ochucuje zvěřinu, vepřové maso a drůbež, výborně se také hodí ke šťavnaté zelenině, například rajčatům, cuketám a bramborám.

Saturejka zahradní (Satureja hortensis)

Sun, 29 Apr 2012 11:47:22 +0200

Saturejka je jednoletá, hustě větvená rostlina, z čeledi hluchavkovitých dorůstající do výšky až 50 cm.
Jako koření se používají čerstvé i sušené listy.
Saturejka pochází z východní oblasti Středozemního moře. Dnes zdomácněla v celém Středomoří, v západní Asii, Indii a ve střední Evropě.
Tato léčivá bylina pozitivně podporuje trávení a posiluje žaludek. Pomáhá při kašli, působí antisepticky při poranění v oblasti hrtanu a krku.

Užití v kuchyni

Saturejka chutná peprně, trochu pálivě a voní velmi kořenitě.
Nesmí chybět v luštěninových pokrmech, neboť působí proti nadýmání. Hodí se k tučným masitým a rybím polévkám, pečeným bramborám, rajčatům a houbovým jídlům, bramborovým a fazolovým salátům.

Skořice

Sun, 29 Apr 2012 11:44:27 +0200

Skořicovník ceylonský (Cinnamomum zeylanicum BLUME)

Skořicovník čínský (Cinnamomum cassia BLUME)

Skořicovník cejlonský je původem ze Srí Lanky a Malabarského pobřeží Indie. Hojně se pěstuje i v Brazílii, na Jamajce, v Číně a Seychellských ostrovech. Strom dorůstající do výšky 6-10 m má silnou kůru a silné větve s listy, které jsou kožovité, lesklé, na líci tmavozelené, na rubu světlejší. Mladé výhonky mají oranžovou barvu. Skořicovník cejlonský roste nejlépe na čistém písku a přednost dává zastíněným polohám s téměř stálýmy srážkamy a vyrovnanou, značně vysokou teplotou.

Tradice:

Na východě, odkud skořicovník pochází, se zapaloval k očistě chrámů. Staří Egypťané, Řekové a Římané si skořice velmi cenili a přidávali ji do pokrmů i nápojů. Skořicovník je jednou z nejstarších známých aromatických rostlin, o které se zmiňuje už Starý Zákon. Skořice také patřila mezi koření, která darovala Šalamounovi královna ze Sábi. Ve starověké čínské medicíně se skořice považovala za léčebný prostředek použitelný téměř na všechny nemoci.

Léčivé účinky:

Skořice přináší úlevu při žaludečních nevolnostech a zvracení, léčí také průjem. Pro své účinky proti nadýmání a plynatosti se často přidává k jiným bylinkám. Kůru nebo mletou skořici dávejte do čajů a jiných nápojů nebo pokrmů.

Užití v kuchyni:

Skořice je vysoce aromatická, chutná jemně, nasládle a současně hořce.
Použití skořice je velmi univerzální. Koření se jí sladké i slané pokrmy.
Používá se do pečiva, koláčů, čokoládových nápojů, ovocných šťáv, svařeného vína, čaje a medu. V orientální kuchyni se přidává do masitých i rybích pokrmů.

Šafrán setý (Crocus sativus)

Sun, 29 Apr 2012 11:41:42 +0200

Šafrán setý je vytrvalá rostlina vysoká 10-30 cm, původem v Malé Asii. Má podzemní, zploštěle kulovité hlízy pokryté šupinami. Listy jsou úzké, čárkovité, rýhované, připomínající listy trav. Na podzim kvete tmavě fialovými květy na krátkých stopkách. Každý květ má tři nápadně oranžově červené blizny. Šafrán setý má rád dobré živné půdy a slunné, chráněné polohy. Rostlina potřebuje dlouhé a horké léto k tvorbě květů, z nichž se sklízejí pouze blizny na výrobu koření - šafránu. Rostlina se někdy nazývá "podzimní krokus", a nesmí se zaměnit s daleko hojnějším ocúnem jesenním, který je jedovatý.

Tradice:

Rodové jméno "Crocus" je odvozeno z řeckého slova "krokos" neboli vlákno, což je popis sušené blizny. Šafrán byl vždy velmi drahým kořením, protože k získání 0,5 kg koření je třeba nejméně 60 000 květů. Pěstování šafránu setého se hojně rozšířilo ve staré Persii a Kašmíru. Předpokládá se, že do Číny jej zavlekli při svých nájezdech Mongolové. V Persii nosili těhotné ženy šafránovou kuličku zavěšenou na srdeční jamce, aby jim zajistila snadný porod.

V hebrejštině je šafrán známý jako "karkom" a je o něm zmínka v Šalamounově Písni písní. Šafrán byl v biblických dobách důležitou rostlinou a používal se jako parfém, koření a k obarvení pokrmů. Sušené a pak slisované blizny se prodávali jako "šafránové koláče".

Ve starém Řecku a Římě nosily nevěsty "svatební šafrán" a novomanželské lože se zdobilo jeho květy. Šafrán znal Homér, Hippokrates. Římské ulice byly po celé délce pokryty šafránem, když Nero vstupoval do města. Plinius píše, že "lavice pro veřejnost byly zasypány květy, okvětní lístky ve fontánách uvnitř hodovních síní naplnily vzduch svou vůní a šafránové aroma kanulo jako rosa ze střechy amfiteátru".

Šafrán se vysoce cenil pro svou barvu. Zlatavé barvivo, které šafrán poskytuje, se používalo na královská roucha jako znamení důstojnosti a urozenosti. Šafránem obarvené košile známé ve starém Irsku jako "leincroich" nosili keltští muži urozeného původu. Tato tradice trvala až do konce 17. století. Kdysi sě věřilo, že šafrán má moc přivolat vítr. Vyhazoval se z vyvýšených míst do vzduchu, nebo se pálil a kouř se nechal unášet větrem. Existují záznamy o tom, že se šafrán ve Španělsku pěstoval již v r.961 našeho letopočtu a jako léčivá bylina se objevuje v anglické lékařské knize z 10. století. V 16. a 17. století se šafrán považoval za bylinný lék na celou řadu potíží a nemocí, zvláště na žloutenku. Proti nespavosti se doporučoval sirup ze sušených růží, jablek a šafránu.

Lidové pověry:

Pití šafránového čaje umožní předvídat budouctnost. Nošení věnce z šafránu údajně chrání před opilostí.

Léčivé vlastnosti:

Nálev se může použít proti hysterii, horečce, poruchám trávení a křečím.

Užití v kuchyni:

Šafrán je aromaticky trpký, hořké až kořenité chuti a barví nažluto.
Má své místo ve francouzské a španělské kuchyni, kde se přidává do rýžových pokrmů. Výborně se hodí k drůbeži a rybě.

Šalvěj lékařská (Salvia officinalis)

Sun, 29 Apr 2012 11:22:14 +0200

Šalvěj lékařská náleží do čeledi hluchavkovitých. Ve světě existuje mnoho druhů šalvěje, včetně více než čtyřiceti planých druhů ve Spojených státech. Šalvěj lékařská je vytrvalý aromatický polokeř vysoký 30-60 cm, původem ve Středozemí. Má ráda slunné polohy a lehké suché nebo dobře propustné půdy. Kořen je dřevnatý, větvený, lodyha je čtyřhranná, pokrytá jemnými chlupy, a dřevnatí až druhým rokem. Šedozelené, vejčité až kopinaté listy jsou řapíkaté, na líci šedopýřité, na rubu běloplstnaté, s výraznou žilnatinou. Na lodyze vyrůstají vstřícně. Květy, které mohou být fialové, růžové, červenofialové nebo bílé, rozkvétají od června do srpna.

Tradice:

Všechna jména rostliny - rodové jméno "Salvia", anglický název "sage" i české jméno "šalvěj" - pocházejí z latinského "salvia" neboli zachráním. Druhové jméno "officinalis" rovněž označuje šalvěj jako léčivou rostlinu. Šalvěj byla posvátnou bylinou Římanů, kterí věřili, že má blahodárné účinky na většinu nemocí. Byli přesvědčeni, že má schopnost nejen život zachránit, ale i utvářet. Trhali ji obřadně bosí kněží, oblečení v bílých tunikách, kteří předtím prošli rituální koupelí.

Řekové věřili, že zlepšuje činnost ducha i těla. Šalvějový čaj se pil po staletí. Ve středověku se na Britských ostrovech nazýval "sawge" a byl považován za lék na mnoho nemocí - včetně epilepsie. V dobách morových epidemií se užívala šalvěj s octem a jako prevence sloužilo kloktadlo připravené ze šalvěje, rozmarýny, zimolezu a jitrocele.

Šalvěj se používá i v tradiční čínské medicíně. V 17. století začali Číňané obchodovat se šalvějí a provozovat výměnný obchod s Holanďany, směňovali tři truhlice čínského čaje za jednu truhlici šalvějových listů. Pro domorodé obyvatele Ameriky je šalvěj posvátnou bylinou.

Lidové pověry:

Věřilo se, že šalvěj poskytne dlouhověkost nebo dokonce nesmrtelnost, zvláště když se užívala v květnu. Nošení šalvěje podle pověry podporuje moudrost.

Léčivé vlastnosti:

Nálev z listů je vhodný při průjmu, depresi, revmatismu, anemii, menstruačních potížích, migrénách, na snížení horečky, při špatném trávení, kašli a nachlazení. Může se použít i jako kloktadlo při bolestech v krku a jako ústní voda při aftech a krvácení dásní. Zevně se používá při akné, ekzémech, poranění, strupech, bodnutí a pokousání hmyzem. Vlasům prospěje, když je spláchneme nálevem ze šalvějových listů, po němž také ztmavnou šedivějící vlasy. Ze šalvěje lze připravit čisticí pleťovou vodu, ale také se šalvěj může přidat do vody k napaření obličeje, protože má svíravé účinky a stahuje póry.

Vanilka (Vanilla planifolia)

Sun, 29 Apr 2012 11:05:51 +0200

Toto koření, původem z Nového světa, je jedno z nejjemnějších vůbec. Vanilku znali a pěstovali dávno před příchodem evropských dobyvatelů původní obyvatelé Mexika. Používali ji jako vonnou přísadu do oblíbených nápojů z kakaových bobů a čokoládových placek, které už tehdy vyráběli. K aromatizování čokolády se konečně vanilka používá dodnes.

Staří Toltékové a Aztékově nepoužívali vanilku jen jako koření, ale i jako léčivo. Věřili, že vanilka posiluje srdce, odstraňuje únavu, zahání strach a vůbec dodává sílu a zdraví.

Konečně i evropští felčaři předpisovali vanilku jako účinné afrodisiakum. Vanilkou se aromatizoval dokonce i tabák.

Vanilkové lusky, správněji tobolky, byly do Evropy přivezeny Španěly pravděpodobně už v roce 1521. Název vanilka pochází ze španělského výrazu pro lusk.

Původní vlastí vanilky je tedy tropická Amerika, zvláště východomexické pobřežní pralesy. Je to pravá tropická rostlina a v oblastech mimo obratníky se jí nedaří. Vanilka je vytrvalá, ovíjivá bylina. Patří mezi orchideje. Má dužnatou lysou válcovitou lodyhu až několik metrů dlouhou. Z kolének této popínavé lodyhy vyrůstají ploché listy, šupiny nebo bílé vzdušné kořeny, které později mohou úplně nahradit původní kořenový systém. Plané rostliny se totiž pnou v korunách stromů, například kakaovníků, na které se připínají svými vzdušnými kořeny. Vanilka ale není parazit. Je to rostlina, která se živí z humusu a z trouchniviny usazené mezi větvemi. Pěstovaná vanilka je ovšem daleko jakostnější a aromatičtější než planě rostoucí.

Užití v kuchyni:

Vanilka voní intenzivně a lehce nasládle. Chutná sladce, trochu kořenitě.

Užívá se především do sladkých pokrmů, do čokolády, kávy, dezertů všeho druhu, do ovocných kompotů a salátů. Pro zjemnění se přidává do koláčů a pečiva.

Recept:
Vanilková panna cotta

Yzop lékařský (Hyssopus officinalis)

Sun, 29 Apr 2012 10:56:11 +0200

Yzop lékařský je aromatická rostlina, částečně neopadavá, vysoká asi 60 cm. Původem ve Středozemí a východní Asii. Kdysi se často pěstoval v zahrádkách, dnes se místy vyskytuje zplaněle. Má rád lehké, dobře propustné půdy a slunné polohy. Yzop má větvený oddenek a čtyřhranou větvenou lodyhu, která v druhém roce dřevnatí.

Tradice:

Rodové jméno "Hyssopus" pochází z řeckého hys - vepř a ops - tvář, pro podobnost květní koruny s prasečím rypákem. Také je možné, že pochází z hebrejského ezob - posvátná bylina.

Když podle bible postihlo Egypt sedm ran, natírali Hebrejci štětkami z yzopu domovní dveře krví jehňat, aby ochránili své děti. Yzop se také údajně dával do Šalamounovy kropenky na svěcenou vodu.

Yzop používali pro náboženské účely jak Hebrejci, tak i Řekové, kteří svázanými bylinami zametali a očišťovali chrámy a jiná posvátná místa. Yzop sloužil také v očistných rituálech malomocných. Určité spory jsou o tom, zda rostlina zmiňovaná v bibli je skutečně yzop lékařský, nebo poddruh dobromysli. Výzkumy objevily, že na listech yzopu roste mikroskopická houba, která produkuje penicilín. Antibiotikum tak mohlo pomáhat malomocným, kteří se koupali v lázni s listy této rostliny.

Cisteriánský klášter v Beaulieu v Hampshiru je proslulý svými zdmi porostlými yzopem. Yzop byl oblíbenou rostlinou vysazovanou do lemů v zahradách tudorského typu, a také labyrinty v zahradách se někdy lemovaly yzopem.

Ve středověku se yzop často rozhazoval kolem chráněných míst. Také se jím natírala pokožka hlavy proti vším.

Lidové pověry:

Kdo natrhá, usuší a rozvěsí v malých svazcích nad okna a dveře yzop, ochrání svůj dům před zloději. Yzop pověšený v domě prý také zabrání vnikat jakékoli negativní energii zvenčí.

Léčivé vlastnosti:

Nálev z květenství se používá proti kašli, kataru, revmatismu, bolesti v krku a jako prostředek napomáhající trávení. Může se použít k léčbě plicních potíží a k povzbuzení chuti k jídlu. K zevnímu použití se mohou připravit z listů placky nebo pleťová voda, kterou se ošetřuje bodnutí a kousnutí hmyzem, řezné rány, pohmožděniny a infekce uší a očí. Yzopem smíchamým s jablečníkem se také často léčí kašel a nachlazení.

Zázvor (Zingiber officinale)

Sun, 29 Apr 2012 10:47:45 +0200

Jedno z nejstarších tropických koření, původem z asijského kontinentu. Píše se o něm v čínských análech a zmiňují se o něm staroindické záznamy psané sanskrtem. Byl znám starým Římanům a Řekům, protože se o něm rozepisuje Plinius i Dioskorides. Evropu opanoval zázvor až ve středověku. Arabští obchodníci dlouho tajili jeho původ, který opřádali tajuplnými a smyšlenými historkami. Dnes je zázvor levným a všeobecně rozšířeným kořením a má nemalé použití i v lidovém lékařství.

Rostlina zázvoru patří mezi jednoděložné. Má rákosovité listy a pěstuje se pro dužnaté, hlízovité ztlustlé oddenky. Ty bývají až 10 cm dlouhé, zaškrcované a po obou stranách zploštělé. Planě rostoucí se nevyskytuje a na plantážích se rozmnožuje vegetativně, tj. částmi oddenků. Pěstuje se hlavně v Indii, Číně, Japonsku, ale i na Jamajce a v západní Africe.

Roste hlavně v nížinách na lehčích, ale humózních půdách s dostatkem vláhy. Nesnáší přímé sluneční paprsky, proto se často pěstuje ve stínu jiných kultur. Po zaschnutí nadzemní části se oddenky vyorávají, perou, suší a dále upravují.

Užití v kuchyni:

Chuť zázvoru je kořenitá, ovocná a aromatická. Koření voní kořenitě ostře.
Zázvor se hodí k drůbeži, k rybám i mořským plodům, do špenátu. Mletý zázvor se přidává do perníčků, vykrajovaného pečiva, do jablečných kompotů, ovocných salátů a ovocných dezertů.

Kari směs

Sun, 29 Apr 2012 10:40:07 +0200

Směs různých druhů koření; do prodeje přichází hotová směs připravená podle určité receptury. Chuťově se kari směsi liší od mírné po pálivou, záleží na skladbě použitého koření.

Recept na kuřecí kari najdete na těchto stránkách:
http://www.stream.cz/uservideo/565708-kucharska-show-pepy-z-tv-indicke-kureci-kari

Oreláník barvířský (Bixa orellana)

Sun, 29 Apr 2012 10:38:18 +0200

Tropický strom, jehož plody a semena jsou známé pod názvy achiote, bija, bijoul, roucou nebo annatto. Plody poskytují přírodní oranžové barvivo, které se uplatňuje v potravinářství. Mletá semena se jako koření používají v Latinské Americe a jihovýchodní Asii, kde dominují v pokrmu zvaném ukoy, ochucují garnáty a bramborový koláč.

Garam masala

Sun, 29 Apr 2012 10:35:06 +0200

Název doslova znamená "ostré, pálivé koření", přidává se do směsi koření užívané při přípravě pečených pokrmů, obsahuje koriandr, chilli, černý pepř umleté na prášek. V Indii a ve východoasijských zemích se garam masala míchá a mele těsně před použitím, v západních zemích je k dostání jotová směs. Je základní přísadou ochucující mnoho indických pokrmů.

Křen (Armoracia rusticana)

Sun, 29 Apr 2012 10:31:48 +0200

Palčivý kořen křenu selského se čerstvý strouhá, někdy se prodává i sušený. Používá se hlavně do omáčky, která se tradičně jí s hovězím. V Evropě se strouhaný křen ochucuje strouhaným jablkem a zalévá silným hovězím bujonem.

Lidové pověry

Věřilo se, že nastrouhaný kořen křenu poházený kolem domu zahání zlo

Léčivé vlastnosti

Křenové placky připravené z listů se mohou používat k ošetření omrzlin, ztuhlých svalů, při léčení revmatismu a zánětu sedacího nervu.

Šťáva z křenu smíchaná s bílým vinným octem je prostředkem k zesvětlení pih.

Kořen namočený v mléce poslouží jako pleťové mléko.

!POZOR!

Těhotné ženy a osoby trpící ledvinovými potížemi by neměly používat velké dávky křenu po delší dobu.

Černucha setá (Nigella sativa)

Sun, 29 Apr 2012 10:29:50 +0200

Černá semena této rostliny mají peprnou chuť a užívají se k posypání pečiva nebo koláčů. Někdy se omylem zaměňují za černou formu kmínu římského.

Tamarind (Tamarindus indica)

Sun, 29 Apr 2012 10:27:44 +0200

Lusky a dřeň afrického stromu, který dnes roste v celé Indii. Lusky obsahují velmi kyselou šťávu, která se používá k ochucení některých indických karí. Prodávají se jako sušené slazené rozlámané lusky bez semen.

Fagara (Zanthoxylum piperitum)

Sun, 29 Apr 2012 10:25:42 +0200

Sušené bobule stromu původem z Číny se nazývají také sečuánský pepř. Mají palčivě aromatickou chuť a používají se do čínské směsi pěti koření a orientálních pokrmů.

Puškvorec

Sun, 29 Apr 2012 10:22:08 +0200

Vyskytuje se v jihovýchodní Asii, Indii, Rusku, Balkáně, Evropě.

Historie

Do Evropy ji přinesli Arabové a jihovýchodní Asie, kde byla již ve starověku ceněna jakp prostředek na žaludek. V Evropě se pěstuje od 16. století.

Použití

Z puškvorce se používá oddenek, který se na podzim vykope, zbaví listů a kořínků, dobře očistí, rozkrojí na polovinu a suší na chladném místě.
Kuchyně

Kořen je jednou z hlavních surovin pro výrobu žaludečních likérů.

Kanduje se cukrem.
Zdraví

Kandovaný puškvorcový kořen posiluje žaludek a je prostředkem při žaludečních problémech.
Čaj posiluje obranyschopnost a chrání před infekcemi.

POZOR:

Puškvorcová silice je při vnitřním užití jedovatá, nebo může dráždit kůži a sliznice.

Oman lékařský

Sun, 29 Apr 2012 10:19:31 +0200

Má původ ve střední Asii, v Evropě.

Historie

Helena z Troje plakala, když byla unesena, kam padly její slzy, tam vyrost oman.
Latinské jméno vzniklo zkomolením slova "Helena".
Pro Řeky a Římany byl lékem na žaludeční, menstruační potíže.
V Evropě se oman pěstoval od středověku jako léčivá rostlina.

Kuchyně

Kandovaný oman byl dříve pokládán za pochoutku a byl oblíbeným kořením do sladkých jídel.

Zdraví

Podporuje odkašlávání, uvolňuje hleny, povzbuzuje chuť k jídlu.

Tip ► kousky omanového kořene v cukru jsou vynikajícími bombony proti kašli

Wasabi

Sun, 29 Apr 2012 10:00:16 +0200

Historie

První zmínky o wasabi jako kulturní rostlině spadají do 10. století, kdy byl již v Japonsku využíván v lékařství. Dnes se celá rostlina používá v kuchyni.

Vlastnosti

Podporuje trávení, hřeje; chuť wasabi je palčivě ostrá, připomínající křen.

Použití

V Japonsku se toto koření používá čerstvé, mimo Japonsko sušené nebo ve formě zelené pasty.

Kuchyně

V Japonské kuchyni se wasabi obvykle podává čerstvě nastrouhané k syrové rybě (sushi) a k nudlovým pokrmům.
________________________________________

Sushi

Jedno z nejznámnějších japonských jídel.
Sushi - vařená rýže se speciální octovou omáčkou, řasou a různými ingrediencemi (wasabi, tuňák, syrová ryba - losos, kaviár atd.)

Druhy sushi

NIGIRI SUSHI
SAHSIMI SUSHI
CHIRASHI SUSHI
TEMAKI SUSHI
MAKI SUSHI
OSHI SUSHI

Pěkné stránky o sushi: http://www.e-sushi.cz/sushi-uvod.p1.html